Autor: Richard Wurmbrand, vydal: Stefanos, rok: 2000, pevná vazba, formát: 120x180, 248 stran. 

Předmluva

Když se dívám zpět na svůj život, jsem sám překvapen, čím vším jsem musel projít.

Pro křesťana život nepředstavuje retrospektivu, nemarní čas psaním nekrologů o tom, co už je za ním. Místo toho píše perem svatého Ducha do srdcí lidí předmluvu k jasné a věčné budoucnosti. Bývá pravidlem, že paměti píší lidé, jejichž současný život není již příliš uspokojující a bohatý.

Já mám ale k sepsání svých pamětí jiné důvody.

Od doby, kdy jsem začal kázat křesťanskou zvěst Židům za obzvláště obtížných podmínek – za fašistického teroru, za války a později za komunistického režimu v Rumunsku, uplynulo už čtvrt století. Vytrval jsem v bitevní vřavě na nejdůležitější straně bitevního pole, kde se vede boj mezi světlem a temnotou.

„Vyvolil jsi nás z prostřed národů,“ vyznávají Židé denně ve svých synagogách. „Spasení je ze Židů,“ řekl Ježíš (Jan 4,22). „Špinaví Židé jsou příčinou všech našich potíží,“ říkají antisemité. V literatuře se rozhojnil portrét „mezinárodního“ Žida.

V křesťanství nacházejí někteří lidé své pravé štěstí: jiní křesťanství nenávidí a chtěli by je vidět v troskách. Příčinou jejich štěstí nebo zuřivosti je Žid Ježíš.

Z kapitalismu někteří lidé těží, jiní naopak pociťují, že jsou kapitalistickým systémem vykořisťováni a rádi by viděli jeho pád. Nikdo nemůže popřít, že v počátečním stadiu byli tomuto systému nápomocní Židé a že dosud hrají velmi významnou úlohu v ekonomickém a finančním životě, a to zcela neúměrně k jejich počtu. Ať již vás kapitalismus přitahuje, nebo odpuzuje, váš postoj je do velké míry ovlivněn Židy, které možná nikdy neuvidíte tváří v tvář. Jako lidé, kteří mají v kapitalistickém světě poslední slovo, jsou téměř vždy anonymní.

Komunismus může pro vás být zdrojem radosti nebo utrpení. Je odvozen od Žida Marxe a celého zástupu židovských zastánců této myšlenky, bez nichž by revoluce na Východě nebyla možná. Osud farmáře ve Vietnamu, který ve svém životě nikdy Žida neviděl, v konečném důsledku závisí na tom, jestli čte knihu o Židu Ježíšovi, nebo knihu o Židu Marxovi. Ať již má úspěch křesťanská civilizace, nebo marxistický svět, vždy je to úzce vázáno k nějakému Židovi.

Někteří lidé mají důvěru k moderní vědě, jejímž největším úspěchem jsou výsledky v atomové fyzice, k té vědě, která slibuje lidstvu žít v Utopii. Jiní čekají, ve strachu a hrůze, na destruktivní atomovou válku, která, jak věří, bude konečným důsledkem této vědy. Jak na Západě, tak na Východě je atomová věda do velké míry v rukou Židů. Spojené státy začaly vyrábět atomové zbraně díky Einsteinovi. Otcem bomby s jadernou náloží je Žid Teller. Rusku předali atomová tajemství Rosenbergovi, Židé. Ve vědeckých knihách je vesmír pojmenován po Židovi: hovoříme o Einsteinově vesmíru, jako kdybychom žili v tomto vesmíru jako hosté nějakého Žida.

Ve skutečnosti je to však pravda, jsme opravdu hosty jednoho Žida; nejmenuje se ale Einstein, ale Ježíš Kristus. Je lidskou bytostí a Židem, ale také Bohem, úžasným Bohem, o kterém čteme v jeho svaté knize, v Pavlově dopisu k Římanům: „…z nich (ze Židů) rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky“ (Římanům 9,5). Lid, z něhož pochází Bůh!

Moje misionářská práce nebyla obyčejná. Pracoval jsem mezi lidmi, kteří jsou ve svaté knize křesťanů nazváni „vyvoleným národem“, lidem, z něhož vyšel Bůh, ale kterého tento lid nezná. Je to národ, kterému miliony lidí buď žehnají, nebo jej proklínají – jako zdroji svého štěstí, nebo své bídy. Je to národ, jehož osud, více než osud jakéhokoli jiného národa, určoval a určuje osud celého světa.

Židovský lid dal světu Bibli, která se skládá ze Starého a Nového zákona. Je to kniha, kterou napsali Židé, ale která je stejně tak Božím slovem. Je to jediná kniha, která může uspokojit duchovní potřeby světa. A tyto potřeby uspokojí, až se znovu dostane do rukou těch, kdo ji psali, a ti se shromáždí kolem hlavní postavy této knihy, Ježíše, Mesiáše Židů a Spasitele národů.

Převažující většina lidstva žije ve strašlivém hříchu a nemá pravou víru. Vraždy, vydírání, útisk, smilstvo, podvody, závist, zpustlý život a pomluvy jsou rozšířené po celém světě. Pokud se lidstvo neobrátí a neprobudí se z duchovní smrti, ve které nyní vězí, velice rychle se samo zničí. Písmo nám ale říká, že obrácení Izraele bude představovat vzkříšení mrtvých (Římanům 11,15).

Ježíš a Židé jsou spolu nerozlučně spojeni. „Kde je ten právě narozený král Židů?“ ptal se jeden z mudrců, když přišel Ježíš na svět (Matouš 2,2). „To je Ježíš, král Židů,“ stálo napsáno na kříži (Matouš 27,37).

Proroctví Starého zákona mají stejné poselství. Mojžíš řekl Židům: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já“ (5. Mojžíšova 18,15). Izaiáš, který prorokoval narození Ježíše osm století předtím, než se uskutečnilo, prohlásil: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn“ (Izaiáš 9,6). Zájmeno „nám“ zde odkazuje na Židy. Když Jeremiáš předpověděl novou smlouvu, kterou Ježíš uzavře prolitím své krve na kříži, řekl: „… uzavřu s domem izraelským a s domem judským novou smlouvu“ (Jeremiáš 31,31).

Ježíš sám řekl: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“ (Matouš 15,24). Prohlásil také, že je Spasitelem světa, ale ve výše citovaných pasážích a v podobných výrocích vyjádřil svůj zvláštní vztah k židovskému národu.

Záměrem celého mého misionářského díla, o kterém pojednávám v této knize, bylo dát Izraeli na vědomí tento vztah, který nemůže být nikdy zničen, ať jsme jakkoli proti němu. Dnešní Židé už dávno nejsou tím, čím byli před dvěma tisíci lety. Nejsou ani Židy, kteří žili v ghettech ve středověké Evropě, ze které nás osvobodila Velká francouzská revoluce. Učinili jsme pokrok ve vědě, umění, literatuře a společenském životě, jen v oblasti náboženství existuje stagnace nebo přinejmenším pokrok zde není tak rychlý jako v jiných oblastech.

Dříve snad Židé měli pochopitelné důvody, proč odmítali tesaře, který tvrdil, že je Spasitelem světa. Abychom si mohli uvědomit, kým Ježíš je, jsme dnes v mnohem lepším postavení, než byli oni. Kdyby byl obyčejným dítětem, narozeným mimo manželský svazek, nadšený diletant – jak někteří lidé věří – nikdy by nemohl zvítězit. Ale on zvítězil.

Vzdali mu poctu lidé se skvělými intelektuálními schopnostmi.

Žid Spinoza prohlásil: „Ježíš je největším symbolem židovské moudrosti.“

Rousseau je autorem výroku: „Pokud byla Sokratova smrt smrtí mudrce, je smrt Ježíše smrtí Boha.“

Strauss, který napsal několik děl, aby dokázal, že Ježíš není Bůh, nicméně prohlásil, že Ježíš je nejvyšším cílem, o nějž můžeme usilovat ve svých myšlenkách.

Ernest Renan, který způsobil, že velké množství lidí zpochybňuje Ježíšovo božství, říká, že jeho krása je věčná a jeho království bez konce.

Pokud je pro nás obtížné věřit tomu, co o něm řekli jeho učedníci, pak věřme jeho nepřátelům, jako farizeům, kteří prohlásili: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy“ (Marek 12,14). Jidáš vyznal: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev“ (Matouš 27,4). Pilát pravil: „Já nejsem vinen krví toho člověka“ (Matouš 27,24). Velitel stráže, který dohlížel na ukřižování, řekl: „On byl opravdu Boží Syn“ (Matouš 27,54).

Víra v Ježíše dodává věřícímu důvěru. Pravá víra v Ježíše přetváří zatvrzelou mysl v srdce hořící láskou. Pravá víra v Ježíše rozbíjí překážky mezi rasami a národy.

Nádvoří pohanů v jeruzalémském chrámu bylo odděleno od Nejsvětější zdi, na které bylo napsáno ve třech jazycích: „Ten, kdo není Žid a vstoupí dále, bude potrestán smrtí“. Křesťanství boří národní hranice a z Božího domu dělá místo, kde se všechny národy setkávají k modlitbě.

Někdo by ale mohl namítnout: Pokud v nás víra v Ježíše působí lásku, jak můžeme vysvětlit násilné konflikty, které se dějí uvnitř křesťanského sboru, a hádky mezi různými vyznáními? A pokud křesťanství činí z lidí všech národů bratry, jak máme vysvětlit vražedné války, které se vedou mezi křesťanskými národy? Nevyvracejí tato holá fakta to, co o sobě křesťanství říká?

Odpověď je taková, že pokud jde o křesťanskou církev, stále ještě žijeme v prehistorické době. Různé denominace jsou pouhými částmi honosné a nádherné budovy, která jednoho dne povstane.

Úkolem, ke kterému jsou povoláni Židé, kteří konvertovali k víře v Ježíše, je obživit svět z duchovní smrti. Písmo potvrzuje, že důvodem spasení pohanů – kteří dali, co mohli – bylo přimět Židy k žárlivosti na jejich Boha. Židé byli povoláni a zvláště Bohem vybaveni, aby dodali křesťanské církvi opravdový vnitřní význam. Nedívejme se na církev, jaká je dnes, ale na církev, jaká bude, až se Židé, na které čeká, stanou křesťany a obdaří ji nesrovnatelnou krásou. Potom bude jednotná a bude hořet láskou.

Bůh mě povolal, abych přiváděl Židy ke Kristu. Když Bůh povolává, vždy dává člověku schopnost a příležitosti poslechnout jeho povolání. Každá lidská bytost vládne duchovními silami, o nichž ani sama neví. Když se v lásce oddá Ježíši, objeví, jaké síly jsou v ní skryty. Ani já jsem na začátku svého křesťanského života netušil, k jakému množství skutků budu použit.

Nebyly to však moje skutky: křesťanský věřící je jako dítě, kterému život dovolí, aby drželo volant auta, zatímco řidič sám drží ruce na rukou dítěte. Dítě se raduje, že řídí auto, ale nemůže udělat jedinou chybu, poněvadž je zde někdo, kdo na něj dohlíží a všechno ví. I když neseme těžká břemena, sami jsme neseni na orlích křídlech.

Bůh, jenž pracuje skrze své děti, je tentýž Bůh, který roztrousil hvězdy po nebeské klenbě. Máme v sobě jeho moc, která nám umožňuje se obětovat, stejnou moc, která byla v Synu, když byl za nás ukřižován. Skrze nás působí posvěcující síla Ducha. V nás se pohybuje jako mocná bouře a skrze nás tato bouře burcuje druhé k zanícené horlivosti, protože Bůh přebývá v nás. Je to, jako kdyby plnost jeho milosti téměř rozbila nádobu, jejíž hrdlo je pro ni příliš úzké.

Když se zpětně dívám na tyto uplynulé roky, stěží mohu najít nějakou logickou souvislost mezi tím, co se stalo, a postojem, jaký jsem tehdy přijal. „Srdce má důvody, které rozum nezná.“ Zrození nejhlubšího přesvědčení člověka není výsledkem procesu myšlení. Podvědomí nelze trénovat a nepracuje logickým způsobem. Nemyslí ve shodě s obvyklými zákony rozumu. Velikost skrytých hodnot může člověk spatřit v některých snech. Toto podvědomí představuje temnotu, ve které se Bohu zalíbilo přebývat: zde skrze mne otevřeně vykonal věci, které ani nemohu pochopit. Za tímto světem jevů, který vnímáme svými smysly, leží opravdový, neviditelný svět, ten podstatný svět. Zde pracuje to božské a to, co vidíme naší přirozeností, je odtud řízeno.

Nerozumím všemu, co se mi přihodilo, ale věřím, že celý můj život a život všech Božích dětí je plánován Bohem až do nejmenších podrobností. Naše životy jsou projektovány ve věčnosti a slouží Božímu záměru. Mohu si být jistý, i když ničemu nerozumím.

Když jsem se na začátku stal Kristovým následovníkem, nechtěl jsem se s nikým hádat, chtěl jsem si jen odpočinout ode všeho, co se dělo předtím. Náboženství přece musí znamenat konec vyčerpávajícího boje a musí přinášet klid. Ale klidný život, žitý jen v lásce a v popularizaci pravdy, vyvolává nové bouře. Pokud naše náboženství napadají, musíme ho bránit, a tak, aniž o to stojíme, povstává nový boj. Musíme činorodě uvádět do praxe víru a lásku a jen Bůh ví, proč my, jako synové pokoje, nepřinášíme pokoj, ale meč.

Dostal jsem se do konfliktu s mnoha Židy, příslušníky národa, k němuž patřím. Židé často křesťanské Židy nazývají zrádci vlastního národa. Nebudu se rozepisovat o tomto ošklivém výrazu. Dalo by se říci jednodušeji a s větší láskou, že křesťanští Židé zastávají jiné měřítko hodnot.

Copak vytváří nejvyšší hodnoty člověka jeho národ? Jak Starý, tak i Nový zákon popisují kněžku kenaanského chrámu, kde se provozovala chrámová prostituce, jako svatou. Jmenovala se Rachab. Jednou, když šli Židé do války s cílem úplného zničení Kenaanců, uzavřela Rachab pakt s Židy, proti zájmu svého vlastního lidu. Byla zrádkyní? Byla proto připravena o čest? Ne, byla ženou, která kladla nové náboženství – reprezentované Židy – nad zájmy lidu, ke kterému patřila. Tak se stala jedním z předků Ježíše. Ctí ji také Židé, řídící se Mojžíšovým zákonem.

Milujeme svůj národ celým svým srdcem, ale považujeme Kristovu slávu za cennější než vlastní lid. A když čelíme alternativě volit mezi Ježíšem a svým vlastním národem, který vyžaduje, abychom se jej vzdali, volíme Krista. Uvědomujeme si totiž, že ti, kdo mu neslouží v pravdě, nemohou nejlépe sloužit svému lidu.

Když jsme se já a moje žena stali křesťany, našli jsme milované bratry a sestry ve všech denominacích. Žádná z těchto jednotlivých denominací však nevytváří křesťanskou církev. Žádná z nich nevlastní neznehodnocenou pravdu, ani nemá skutečně hořící lásku. Mnozí křesťanští pastýři nejsou takoví, jací by měli pastýři být. Málokdo z nich je člověkem, skrze něhož mluví sám Bůh. Ovce ho pak neposlouchají a dary milosti, které mají členové církve, nejsou dostatečně využity. Buď zůstávají nečinní, nebo jejich síly a schopnosti nedocházejí plného uplatnění. Práce církve postrádá koordinované skutky, na kterých by se podílely všechny Boží děti.

Jsme nejhůře organizovanou armádou. Ježíšova melancholická poznámka, že děti tohoto světa jsou moudřejší než synové světla (Lukáš 16,8) nás neinspirovala, abychom něco změnili. Za starých časů se křesťanská armáda rekrutovala k tomu, aby získala prázdný hrob. Proč nevytvoříme armádu, která by získávala živé duše?

Když jsme jako křesťané, kteří nedávno uvěřili, chtěli mluvit o těchto problémech, křesťanští vůdci se na nás zlobili.

Existuje klub trpaslíků. Členem se může stát jen ten, kdo není vyšší než čtyři stopy. Trpaslíci říkají, že mají nejblíže k lidské dokonalosti, protože první lidé byli vyšší než dnes. Spolu s pokrokem se výška člověka snižuje. Ve skutečnosti můžeme založit klub křesťanských trpaslíků a získat mnoho členů. Za normální jsou považováni trpaslličí křesťané, zatímco ti velcí jsou považováni za fanatiky. Trpaslíci, kteří jsou chladní a lhostejní, jsou považováni za moudré. Mám takovou zkušenost, že lidé, kteří takto smýšlejí, stáli proti mně.

Ještě více však proti mně stál ateistický svět. Těla a duše mnoha hebrejských křesťanů nesou jizvy z ran, utržených právě v tomto boji. Ale jen voják, který riskuje svůj život, je opravdovým vojákem a jizvy jsou jeho čestným vyznamenáním.

Po dvacet pět let jsem měl jediný úkol, protože jsem věděl, že jen ten, kdo se soustředí pouze na jeden úkol, může dosáhnout velkých věcí. Z amatérů nevznikají vynikající atleti. Ani nejsou dobrými pastýři duchovní, kteří jsou současně nadšenými filatelisty, fotbalisty, šachisty, hudebníky, politiky, atd. Můžeme mít mnoho darů, ale všechny musí být podřízeny stejnému cíli.

Dělal jsem jen jednu věc. Pracoval jsem pro Krista. Nejsem spokojený s tím, čeho jsem dosáhl. Kdybych byl spokojený, nebyl bych schopen dosáhnout žádného pokroku. Vím ale, že mi Ježíš odpustí, pokud jsem ve svých myšlenkách chyboval nebo pokud jsem ve svém životě zhřešil. Neopustil mě a pomůže mi, abych v budoucnu jednal lépe.

A protože zde nejde o dílo jednotlivce – pravý křesťan patří do shromáždění Božích dětí – napsal jsem tuto knihu, aby to dobré i to špatné, čeho jsem dosáhl, mohlo sloužit jako poučení pro církev a židovský národ, aby tak druzí mohli jednat lépe.